Čeština za primu - literatura
Epika
Slovo epika vzniklo z řeckého "epikos" - výpravný nebo dějový. Skutečnost vypravujeme příběhem. Epiku dělíme na velkou, střední a malou.
Znaky mýtu (1. p. mýtus) - příběh; neznámý autor; je poučný; hrdiny jsou bohové, polobozi nebo bojovníci; je posvátný; nejdůležitější je minulost.
Pohádka
Pohádka je krátký (až střední) epický žánr se smyšleným dějem. Původně byla žánrem lidového písemnictví. Nejstarší pohádky se tradovaly nejprve ústně.
Důležitou roli hraje fantazie, ve starších pohádkách i nadpřirozeno. Původ pohádky najdeme v mýtech. Oproti mýtu není pohádka posvátná, je mnohem jednodušší, aby byla pro děti srozumitelná. Starší pohádky mají za hrdiny dospělé. Teprve v novější době se objevují mladší hrdinové. Hrdina zpravidla ztělesňuje dobro, poctivost a další kladné vlastnosti, jeho protivníkem je postava zlá, špatná. Klasické pohádky končí vždy vítězstvím dobra.
Pohádky dělíme:
Podle námětu a zpracování: fantastické a kouzelné pohádky; pohádky o zvířatech; legendární pohádky; novelistické pohádky.
Podle námětu a vztahu ke skutečnému životu: pohádky klasické a moderní.
Podle původu: pohádky lidové; pohádky umělé.
Pověst: je žánr střední epiky. Má historické jádro, na které se někdy napojují fantastické prvky. Vyvinula se z mýtu.
Legenda: je střední epický žánr. Legendy mohou být veršované. Původně vyprávěla o životě, činech světců a světic, ale i utrpení a mučenické smrti.
Autoři zpracování pověstí: Alois Jirásek, Eduard Petiška, Rudolf Mertlík, Alena Ježková.
Legendy byly svchválené církví. Neschválené (neoficiální) legendy označujeme jako apokryfy.
Sv. Vojtěch - biskup; slavníkovec, který jako jeden z mála přežil vyvraždění jeho rodu.